Jmenuju se Lucka a vážu z plevele, co roste mezi kolejemi, z kopretin, co si dělají, co chtějí, a z větví, které se nikdy nenechají zkrotit.
Už jako malá jsem běhala po zahradě a v lese, kokošku pastuší tobolku jsem poznala dřív než písmenka a mateřídoušku jsem sypala do všech domácích lektvarů i do polštářku pro kluka ze školky. Pak přišla puberta, město, chaos a mně se kontakt s přírodou někam vytratil.
Život má ale smysl pro humor a vždycky tě vrátí tam, kam patříš – ideálně přes kopřivy. Když mi bylo ouvej, začala jsem se potulovat. A když jsem chodila dost dlouho, začala jsem sbírat. A ze všech těch stonků vznikalo něco, co mělo konečně smysl. Les se stal mým terapeutem, zahrada mojí posilovnou. A ve věnečcích, které jsem začala tvořit jen tak pro radost, jsem začala objevovat svoji další cestu.
Dnes míchám květinový underground z toho, co zrovna roste – z lesních, lučních i poctivě vypěstovaných krás, které nikdy nepoznaly chemii.